Jsou momenty, které si člověk zapamatuje na celý život. A právě o tyto momenty a události se chci ve svých vzpomínkách s Vámi podělit.

    V úvodu dnešního vzpomínání bych chtěl uvést na pravou míru jeden často uváděný omyl, který se týká založení organizovaného fotbalu v naší obci. Můj otec Ivo Černý, ač je to často zmiňováno, nepatřil k zakládajícím členům fotbalového oddílu, připojil až v průběhu první sezóny, když odešel náš první trenér. Začnu ale pěkně od začátku. Jako na každé vesnici jsme i my „jílovišťáci“ hned po příchodu ze školy zahodili školní brašny a věnovali se až do večera „důležitějším“ věcem než je škola. Především jsme „mastili“ fotbal, kde se dalo, na ulici, na louce, zhruba v místech, kde má dnes postaven dům pan F. R. Čech, ale hlavně na místním hřišti. Jak už bylo dříve řečeno, hřiště bylo tenkrát z nepříliš kvalitní škváry. Ani tato skutečnost ale nikterak neubrala na urputnosti našich utkání. Velkým svátkem bylo vždy v létě utkání proti mužstvu místního mezinárodního pionýrského tábora, který stál pod hřištěm v místě budovaného nového sportoviště. To jsme měli i skutečné dresy, které nám zapůjčil místní SSM (pro mladší čtenáře – Socialistický svaz mládeže). Tyto zápasy měly vždy bouřlivou kulisu, hlavně ze strany zahraničních příznivců soupeře, i když jsme těm polským nebo východoněmeckým pokřikům příliš nerozuměli. Pochopitelně jsme tehdy trochu záviděli chlapcům z okolních obcí např. Mníšku nebo Všenor, kteří již hráli fotbal v místních klubech. Někdy v této době si nás fotbalových nadšenců všiml pan Jareš, který tehdy bydlel „za Palácem“ v dnešní Baxově ulici. Stal se naším prvním trenérem a pro všechny z nás i „dědou Jarešem.“ Pod jeho vedením jsme začali s prvními opravdovými fotbalovými tréninky a začali jsme objíždět okolní vesnice, kde jsme hráli přátelské zápasy. Byli jsme tehdy do fotbalu opravdu zapálení, ze hřiště jsme vyhrabávali hráběmi kameny, pamětníci si jistě vzpomenou, jak jsme lajnovali místo vápnem pískem, který jsme sypali z kelímků. Když jsme hřiště dostali z nejhoršího, jeden „dobrodinec“, už je také na pravdě boží, nám na něj po obvodu navezl písek plný kamení, aby nám „upravil terén“, a my mohli začít nanovo. Nejvíce jsme se ale těšili na chvíli, až začneme hrát opravdovou soutěž. Dlouho očekávaný okamžik nastal v září 1976, kdy jsme konečně nastoupili k prvnímu mistrovskému utkání v dějinách Jíloviště. Zánovní dresy nám zajistili opět svazáci, myslím, že to byl „Láďa“ Ježek. Některým mladším spoluhráčům příliš neseděly, ale šikovné maminky je upravily, takže naší slavné premiéře již nic nestálo v cestě. Celí natěšení jsme odjeli na hřiště Hvozdnice, to si ale nejsem jistý, třeba si někdo vzpomene, kde to bylo. Jasně si ale vzpomínám, že nám děda Jareš naordinoval taktiku před zápasem, já jsem jako kapitán přivedl mužstvo na hřiště, pozdravili jsme soupeře a pak to začalo. Mým úkolem bylo tvořit hru, což se vinou trémy a zodpovědnosti za tým vůbec nepodařilo. Do poločasu „Vašík“ (Václav Mejstřík) „dostal čtyři kusy“ a bylo po zápase. Do druhého poločasu mě děda Jareš radši přesunul do útoku a do branky nastoupil Jarda Chroust z Klínce. Pamatuji si, že konečný výsledek byl 6:2 pro domácí, kdo ale vstřelil historicky první branku Jíloviště, to už si bohužel nevzpomínám. Tak neslavně skončil náš první zápas, ale oklepali jsme se a v dalším průběhu podzimu měla naše hra stoupající úroveň. V zimní přestávce jsme se těšili na jarní odvety, ale zasáhla nás nečekaná zpráva. Náš oblíbený děda Jareš se z Jíloviště odstěhoval a my se náhle ocitli bez trenéra. A teprve tehdy vstoupil na scénu můj otec, který podlehl mému naléhání, spíše ho ale přemluvil tehdejší předseda klubu pan Václav Šmíd, a stal se naším dalším trenérem a funkcionářem klubu.

  Je s podivem kolik jedna stará fotografie vyvolá vzpomínek na věci dávno minulé, které už dávno odvál čas. Chtěl bych teď na tomto místě poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, abychom my tenkrát mohli „kopat“. Ať už to byli naši trenéři a funkcionáři, tatínkové, kteří nás vozili svými auty na zápasy, ale hlavně maminky, které obětavě praly naše zašpiněné dresy a hlavně ošetřovaly naše věčně odřená těla od našeho „železného“ trávníku. Díky Vám všem, bohužel už téměř všem „tam nahoru.“            

Přikládám zmiňovanou fotografii, vznikla na jaře 1977 a myslím, že to je první foto z historie jílovišťského fotbalu. Foceno je směrem k dnešním kabinám, na místě jehličnatého hájku je dnes asfaltové hřiště. Na volném prostranství dnes stojí restaurace Spark, vzadu je vidět autobus, kterým přijel soupeř a tehdejší zástavba (Hudečkovi a Vítkovi). Dresy byly černé s  velkými bílými čísly, na levé straně měly široký světle oranžový pruh. Součástí dresu byly černé trenýrky a černobílé stulpny. Na fotografii jsou na věčnou památku na začátky fotbalu na Jílovišti zvěčněni následující borci:

stojící zleva: Václav Mejstřík, Karel Marek, Václav Häusler, Stanislav Špaček, Antonín Cvrček, Tomáš Häusler, Emanuel Kadeřábek

sedící zleva: Petr Marek, Jiří Marek, Milan Černý, Pavel Šmíd, Jaroslav Chroust, Miroslav Nezbeda, Antonín Krištůfek, Josef Mejstřík

vpředu leží: Antonín Kalenda a Jaroslav Šťastný