V další části svých vzpomínek se chci věnovat dalšímu období v historii jílovišťského fotbalu, družstvu dorostu. Jak jsem už zmínil v minulém článku, družstvo žáků, jehož páteř tvořili borci narození v letech 1963 – 64, bojovalo se střídavými úspěchy v okresní soutěži, ale čas nelze zastavit. Nastala potřeba posunout se do vyšší věkové kategorie, proto bylo založeno družstvo dorostu, které bylo posíleno několika staršími hráči. Podle tehdy populárního mužstva Cosmos New York, za který hráli takoví hráči jako legendární Pelé či Beckenbauer, jsme si začali říkat Cosmos Jíloviště. Pochopitelně pouze neoficiálně, protože se tento název neslučoval s tehdejšími myšlenkami prosazovanými v rámci sjednocené socialistické tělovýchovy. Nové mužstvo potřebovalo pochopitelně i nové dresy, dodnes si pamatuji, jak jsme je společně s mým otcem vybírali v tehdejším Domě sportu na Národní třídě. Od sezony 1978 – 79 začalo tedy na Jílovišti působit další fotbalové mužstvo, které hrálo své domácí zápasy v neděli od 10:15 hod., s čímž měli někteří starší hráči občas problém, protože už navštěvovali sobotní taneční zábavy v blízkém i širším okolí. Vím, o čem mluvím, ke konci mé dorostenecké kariéry se mi to také poštěstilo a nebylo to nic, na co bych rád vzpomínal. Ale abych příliš neodbočoval od tématu, úroveň hry v dorostu byla o „level“ vyšší než v žákovském dresu. Zpočátku jsme, i když jsme se snažili, spíše přihlíželi hře soupeře, ale všeho pouze dočasu. První vlaštovka na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme zvítězili 2:1 v Řevnicích. Na tento zápas mám smíšené vzpomínky, sice jsme zvítězili, ale já dostal svojí první a zároveň poslední červenou kartu v kariéře. Zároveň byl vyloučen i hráč soupeře za vzájemné napadení. Zmiňovaný soupeř nehrál právě v rukavičkách, některé jeho zákroky zaváněly i možností zranění mých spoluhráčů. Míra mé trpělivosti přetekla, když zákeřným faulem „sestřelil“ jednoho z našich. Strčil jsem do něj, dostal od něj pěstí a už jsem ležel. No a pak už jsem dostal zmíněnou „červenou“. Paradoxní na celé situaci je fakt, že tento „příkladný“ sportovec se později stal předsedou okresní disciplinární komise a rozhodoval o vině a trestu dalších generací fotbalistů. Inu cesty páně jsou nevyzpytatelné. Čas se ale nezastavil, někteří hráči odešli o kategorii výš, někteří skončili úplně, naopak někteří přišli ze žáků. Naše hra se neustále zlepšovala a v sezoně 1980/81 přišel tehdy největší úspěch v historii jílovišťské kopané. Dorost vyhrál svoji skupinu okresního přeboru a postoupil do kvalifikace o účast v krajském přeboru. Našimi soupeři v kvalifikaci byly družstva Libčic nad Vltavou a Měchenic. Zvlášť na zápas v Libčicích jsme se těšili, tak daleko jsme ještě nehráli. Konečně nastal očekávaný den a my jsme se do Libčic vypravili. K mé velké lítosti jsem do zápasu nezasáhl, protože jsem si z předchozího pohárového zápasu v Černošicích odnesl zlomený prst na levé noze. Zápas pro naše barvy neskončil nikterak špatně, prohráli jsme, tuším, o jediný gól, takže odveta byla otevřená, oprávněně jsme věřili, že soupeře na našem „železném“ trávníku pokoříme. K dalšímu zápasu jsme nastoupili opět ve venkovním prostředí, tentokrát na hřišti nedalekých Měchenic. Toto utkání jsem ještě sledoval jako divák a nikdy na něj nezapomenu. V té době už byl několik let naším kapitánem populární Gapík, který se rozhodl, do dnešní doby mi není jasné z jakého důvodu, že bude hrát na postu „posledního.“ Jak se záhy ukázalo, nebyl to zrovna nejlepší nápad. Do tohoto zápasu hrál převážně ve středu pole, kde bylo jeho úkolem tvořit hru, ale zřejmě si myslel, že je třeba posílit naši defenzivu. Možná by to nebyl zase až tak špatný nápad, kdyby se nerozhodl, že soupeře porazíme precizně zahraným „offside systémem“. Problém byl pouze v jedné věci, nikdy jsme tento systém nehráli a podle toho to také dopadlo. Dodnes mám před očima Gapíka, jak zvednutou rukou signalizuje rozhodčímu domnělý offside, bohužel vždy za ním ještě zůstal některý z našich hráčů a soupeři si tak z naší obrany udělali hotový „průchoďák.“ I když Vašík v naší brance čaroval, zabránit katastrofě nedokázal. Dostali jsme pořádný příděl, tuším, že deset nebo jedenáct gólů a s postupem jsme se mohli rozloučit. I když jsme v odvetných zápasech dokázali v domácím prostředí své soupeře přehrát, na lepší než druhé místo to nestačilo. Byli jsme z toho tenkrát dost zklamaní, protože se v té době v dorostu sešla opravdu silná generace a k postupu opravdu nebylo daleko.  Za celou sezonu se nám nepovedl pouze jediný zápas, jak už to tak bývá, byl to ten nejdůležitější. Během nové sezony začalo docházet ke generační výměně, někteří hráči odešli o kategorii výš, někdo „zradil“ naše barvy a přestoupil do jiného klubu a náš dorost už se bohužel k výsledkům této mimořádné sezony nikdy nepřiblížil. V dalších sezonách na Jílovišti ani nebyl dostatek hráčů, aby bylo možno v soutěži dorostenců pokračovat. Z tohoto důvodu naši borci nastupovali za dorost ve Všenorech, odkud se později vrátili zpět na Jíloviště, aby opět povznesli úroveň našeho milovaného Cosmosu.   

Přikládám fotografii, vznikla zřejmě na jaře 1979 a myslím, že to je první foto, na kterém je zachycen Cosmos Jíloviště. Foceno je směrem k bývalé úpravně vody, vzadu je vidět tehdejší zástavba (Neumanovi a Baumrukovi, dnes Freslovi).  Dresy byly černé s modrými pruhy a čísly. Bílé trenýrky byly sice líbivé, ale naprosto nepraktické, po několika zápasech na mokré škváře již byla špína zapraná, no ještě nebyl „Wizír.“ Dresy doplňovaly modročerné stulpny. 

Zleva stojí: Tomáš Häusler, Roman Dvořák, Ivo Černý, Martin Cvrček, Miloš Čeleda (náš první legionář z Mníšku)

Zleva sedí: Antonín Kalenda, Antonín Cvrček, Emanuel Kadeřábek, Milan Černý, Petr Marek, Karel Marek

Vpředu leží: Miroslav Vejvoda

Fotografoval další hráč Václav Häusler.